Tereza Lochmannová a její příběhy vryté do paměti

08.07.2020

"Dejte mi muzeum a já ho zaplním," prohlásil Pablo Picasso, který město Antibes tak proslavil. Neznám nikoho, kdo by na toulkách po Azurovém pobřeží nezavítal do Musée Picasso. Muzeum, které sídlí v prostorách někdejšího zámku Grimaldiů je pověstné nejenom nesčetnými výtvarnými klenoty, ale také tím, že se věnuje uměleckým rezidencím. Ještě docela nedávno, v půvabném domě Villa Fontaine, pobývala a hlavně tvořila také česká umělkyně Tereza Lochmannová

Portrét s reliéfem Racka ve starém Antibes, vlevo v pozadí kresba na zdi od čínského umělce Ho Lui. Autor fotografie : Ho Lui
Portrét s reliéfem Racka ve starém Antibes, vlevo v pozadí kresba na zdi od čínského umělce Ho Lui. Autor fotografie : Ho Lui

Svou poslední (zatím) výstavu jste nazvala "Graver dans la mémoire" - co se vám z pobytu v Antibes nejvíc vrylo do paměti?

S názvem Graver dans la mémoire přišel Jean-Louis Andral, ředitel muzea. Výstava je totiž propojená s díly umělců Franse Maserela a Ferdinanda W. Wilumsena, grafiků 20. století. Hraje si tedy se slovy "graver", rýt a "gravure", rytina, jenž se ve francouzštině používá pro klasické grafické techniky, jako je dřevořez, linoryt, lept, suchá jehla... Moje část výstavy má název Voir la mer (Vidět moře), což je samozřejmě spojeno s bezprostřední zkušeností čtyřměsíčního pobytu na Côte d'Azur a jejím vlivem na celou moji zdejší tvorbu. Zároveň je tento název navázán přímo na jednu vystavenou kresbu, kde je touha "vidět moře" zobrazená jako poslední přání před popravou, jak se to praktikovalo ve středověku. V případě této kresby jde jen o popravu imaginární, nebo spíše představu "co by se stalo, kdyby..." Ale přesto, vidět moře každý den a setkávat se přímo s veškerým životem kolem něj, pozorovat ho ve všech náladách a barvách, zevnitř i zvenku, a dýchat slaný vzduch, slyšet denně křik mořských ptáků, to je zážitek silný a nezapomenutelný.

Vidět moře, akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020
Vidět moře, akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020
Čas moru (Temps de la peste), akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020
Čas moru (Temps de la peste), akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020

Řekla bych, že se v Antibes už hodně, hodně těší na báječné sportovní, hudební a samozřejmě také výtvarné léto, do něhož, jak hezky poeticky píše regionální tisk, "přinese Tereza Lochmann svěží vítr". Co vám pobyt v Antibes přinesl a co naopak odvál?

Odvál na čas městský stres a starosti a přinesl mi hlavně klid v duši, klid na tvorbu. Nečekaně také přinesl setkání s některými velmi zajímavými a netypickými místními lidmi. Byla jsem varována, že na Azurovém pobřeží je mnoho namyšlených a povrchních lidí a měla jsem to štěstí poznat pravý opak. Duch tohohle města je skrytý pod povrchem a nenajdete ho v turistických buticích a na terasách kaváren, ale daleko více v kamenných zdech, v útesech a prasklinách, v sukulentech prorostlých ulicemi, v chodbách pod hradbami, nenápadných kresbách na stěnách a možná i v žaludku mořských racků.

Vyměnila byste někdy pařížský pohled třeba na Louvre za antibeský pohled na moře?

Bez rozmýšlení ihned! Prozatím by stačilo třeba pozvání na jachtu :)

"Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je Pohyblivý svátek," poznamenal kdysi Ernest Hemingway. Působí na vás atmosféra Paříže podobně?

Ano, ještě si tuhle vlastnost drží. Hemingwayova definice zní nadčasově, přestože se v Paříži od jeho doby hodně změnilo. Je určitě více přeplněná a její tempo, které je zprvu velmi motivující, se může rychle změnit na příliš hektické. Sociální rozdíly jsou obrovské. Paříž umí být "svátkem" ale taky vyčerpávajícím chaosem s nedostatečným životním prostorem, stejně jako mnoho jiných velkých měst. Neustále se tam něco děje, což je v kulturní oblasti skvělé, ale po příjezdu do Antibes jsem velmi oceňovala pravý opak - totiž hodnotu toho, že se nic neděje, pozitivní prázdnotu.

Z instalace aktuální výstavy v Antibes organizované Muzeem Picasso na závěr residence  - „Graver dans la mémoire", Espace Les Arcades, 18 boulevard d'Aguillon, Antibes
Z instalace aktuální výstavy v Antibes organizované Muzeem Picasso na závěr residence - „Graver dans la mémoire", Espace Les Arcades, 18 boulevard d'Aguillon, Antibes

Jak náročné bylo studium na prestižní École des Beaux-Arts v Paříži, mezi jejíž absolventy patřil například Pierre-Auguste Renoir?

Na Beaux-Arts jsem přišla až na magisterské studium, takže jsem nebyla už úplný nováček a měla srovnání s pražskými uměleckými školami. Studium zde je celkově dobře vyváženou kombinací náročnosti a volnosti. Profesoři jsou renomovaní umělci velmi různorodých přístupů a oborů. Co se týče teoretické a technické části je na výběr mnoho přednášek a dílen, od antropologie po filosofii, od práce se dřevem po nová média. Celkově si myslím, že cílem studia je nalezení "toho svého", nikdo vás do ničeho netlačí, ale učíte se pomocí referencí, objevování a tříbení inspiračních zdrojů a vzorů. Těmito vzory, na rozdíl od některých pražských škol, nejsou nutně profesoři sami. Také je důležitá konkurenceschopnost a umění poradit si, být samostatný, sám k sobě kritický a sám na sebe náročný. Pro mě byla škola po čtyři roky prodlouženého studia oázou, útočištěm i výzvou, místem experimentování a zdokonalování. Těžko se mi z ní odcházelo a ráda se tam občas vracím na návštěvu.

Váš umělecký svět, to jsou velkoformátové rytiny, malby a kresby, experimentální grafika, koláž, dřevořez... Která z technik je vám momentálně nejbližší?

Dlouhodobě je to dřevořez, ale v Antibes jsem měla příležitost zkusit poprvé vypalovanou keramiku (z hlíny pocházející z Vallauris) a odlévání ze sádry. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla schopná udělat něco trojrozměrného. Takže reliéfy ryté do dřeva postupně ještě trochu nabyly na objemu. Strašně mě to bavilo a chtěla bych to dál rozvíjet. Samozřejmě je to podmíněno tím, že máte pec a dostatečný prostor.

Svatá hora, dřevořez a monotyp na japonském papíře, 200 x 200 cm
Svatá hora, dřevořez a monotyp na japonském papíře, 200 x 200 cm
François (žralok), Denis (losos) a Stéphane (úhoř) - glazovaná keramika, pojmenovaná podle místních rybářů
François (žralok), Denis (losos) a Stéphane (úhoř) - glazovaná keramika, pojmenovaná podle místních rybářů
Reliéf ryby, sádra
Reliéf ryby, sádra
Portrét města, dřevoryt, 2020
Portrét města, dřevoryt, 2020

Vyprávíte příběhy prostřednictvích docela netradičních výrazových prostředků - do vaší tvorby se promítají staré mapy, recyklované materiály, ale také staré legendy... V čem jsou pro vás podobné předměty a příběhy tak inspirující?

Pro mě je inspirující každá věc, člověk nebo živý tvor, který něco zažil a zanechalo to na něm nějakou viditelnou stopu. (Odtud asi to "rytí do paměti") Také mě baví přisoudit hodnotu nebo význam něčemu, co zůstává obvykle nepovšimnuto, vyhozeno, jako je starý kus papíru, naplavené dřevo nebo třeba plastový sáček. Nesou si v sobě život, který je občas o to silněji viditelný, čím je předmět nebo tvor méně "hodný pozornosti" podle klasických společenských kritérií. Tyhle věci, stejně jako legendy, prostě mají duši, a ta nikam nezmizí ani, pokud je vyhodíme do koše.

Před dvěma lety jste měla v Praze výstavu s názvem "Strategie přežití" - jaká byla reakce návštěvníků?

Byl tam tenkrát k dispozici takový prázdný sešit, do kterého mohli návštěvníci napsat osobně odpověď na otázku, jaká je jejich strategie přežití. Mnoho odpovědí bylo vtipných a odlehčených, možná vzhledem k tomu, že tematika se tvářila v prvním plánu jako "vážná". České publikum nedává své pocity tak snadno najevo a ne každý je připraven na expresivitu a intimní "psychoanalytické" téma. Nejkrásnější odpověď, které se mi dostalo ve zmíněném sešitě, byla "To podstatné ukrýt."

Strategie přežití, dřevořez na papíře, 76 x 52 cm, 2018
Strategie přežití, dřevořez na papíře, 76 x 52 cm, 2018
Cupidone, akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020
Cupidone, akryl a kuličkové pero na papíře, 30 x 20 cm, 2020

Teď si trošku vypůjčím název výstavy a zeptám se: jaká je vaše strategie do budoucna?

Ničeho se nebát, prohlubovat a rozšiřovat obzory. Ve Francii je skvělé, že o umění je zájem napříč populací, a také má podporu u soukromých i státních institucí. Je tu samozřejmě velká konkurence, ale věřím tomu, že nějaká cesta se vždycky najde. Pokud zrovna není příležitost k nějaké významnější výstavě nebo residenci, mohu dělat ateliéry experimentální grafiky a kresby, diverzifikovat směrem k "užitému" umění jako vyřezávaný nábytek na zakázku, a nově také pomáhat s distribucí přenosného grafického lisu české výroby ve Francii. Je nutné reagovat na situaci, nenechat si věci proklouznout mezi prsty. Samozřejmě nejlépe ty příležitosti, které stojí za to a někam mě posouvají.

Co pro vás znamená působení v Ateliers Médicis, projekt "Géographes de l'imaginaire"?

Je to projekt, skrze který by se mělo dostat umění a kultura k dětem do znevýhodněných oblastí na venkově nebo na předměstí větších měst. Do projektu Création en Cours, zaštítěného institucí Ateliers Medicis, je každý rok zapojeno přes sto mladých umělců - výtvarníků, hudebníků, filmařů i divadelníků. Ti jsou vysláni jako "výsadkáři" do vybraných základních škol, kde mají během jednoho roku pracovat s dětmi na předem vybraném tématu. Významnou součástí tohoto projektu jsou i vlastní rešerše a tvorba, děti jsou pak ideálně zapojeny aktivním a tvůrčím způsobem coby "spoluautoři". Já jsem se díky této pozoruhodné akci ocitla v městečku Sainte Foy la Grande poblíž Bordeaux, v zemědělské, hlavně vinařské oblasti, mezi dětmi různého etnického i národnostního původu, jejichž rodnou řečí je často španělština, arabština nebo romština. Byla jsem tou rozmanitostí i atmosférou místa fascinovaná - v lednu, uprostřed zamrzlých vinic a oprýskaných domů mi připadalo, jako bych objevila nějaký nový svět. Navíc tématem mého projektu je mapa imaginární země. Nevěděla jsem, že do takové imaginární země jedu. Aby toho nebylo málo, nazvali jsme naši zemi českým slovem "Tramtárie". Kvůli Covidu jsem pak bohužel musela projekt přerušit a pozměnit tak, aby se dal částečně realizovat na dálku. Díky tomu jsem zas objevila práci s videem. Pro děti jsem natáčela jednoduché tutoriály, různé hry s kresbou a grafikou na představivost. Dělat video bych se jinak asi neodvážila a nechala bych to profesionálům v oboru, což rozhodně nejsem. Ale nejkrásnější na tom je, že nevíte, kam vás to zavede.

Shemesh, reliéf do dřeva a sádra, cca 150 x 60 cm, 2020
Shemesh, reliéf do dřeva a sádra, cca 150 x 60 cm, 2020
Blízké setkání třetího druhu, reliéf a litografická barva na nalezeném dřevě, 55 x 30 cm
Blízké setkání třetího druhu, reliéf a litografická barva na nalezeném dřevě, 55 x 30 cm

Jak velkou roli hraje ve vašem životě a tudíž i v tvorbě náhoda?

Jak je vidět z předchozí otázky, zřejmě zásadní. Přestože jsem člověk spíše velmi organizovaný a všechno potřebuji strukturovat a plánovat. Takže kdyby nebylo náhody, byl by můj život asi velká nuda. Nešťastné náhody se stávají také, ale kdo ví, asi jsou nutné k vyvážení sil, aby se mohly stávat ty šťastné?

A úplně na závěr ještě jedno moudro: "Umění se nás musí zmocňovat, musí nás strhnout. Tímto způsobem sděluje umělec ostatním své vášnivé fluidum." Takový názor měl už zmíněný malíř Pierre-Auguste Renoir, jehož dům, kde je nyní muzeum, se nachází v Cagnes-sur-Mer, jenom kousek od Antibes. Ne, nebudu se už ptát, jestli byste vyměnila Paříž za tyto půvabné končiny. Zajímalo by mě, jestli je podobné pojetí umění v dnešním přetechnizovaném světě pořád ještě aktuální...

Ideál rozervaných umělců už je asi trochu minulost, ale podstata Renoirova výroku je myslím stále platná. Kvalitní věci mohou vznikat jak v tvorbě konceptuální a minimalistické, tak figurální či více "klasické". Mám obrovské štěstí, jak mě zde na jihu přijali, navíc v tak významné instituci, jako je Picassovo Museum a velmi si toho vážím. Přestože jsem asi ze své podstaty nomád, k jihu Francie mám velmi blízko a chtěla bych se sem vracet tak často, jak jen k tomu bude příležitost.

Portrét v přístavu Port Vauban, foto Ondřej Herskovič
Portrét v přístavu Port Vauban, foto Ondřej Herskovič

Tereza Lochmannová

  • Narozena v Praze, od roku 2014 žije a tvoří v Paříži

Studia: École Nationale Supérieure des Beaux Arts (ENSBA) v Paříži, ateliér grafiky Aurélie Pagès / ateliér malby J.-M. Alberola, diplom DNSAP 2017, Vysoká škola uměleckoprůmyslová (UMPRUM) v Praze, diplom BcA 2014. Stáž Erasmus, École Nationale des Arts Décoratifs (ENSAD) v Paříži.

  • 2018 Residence Ugnayan sa Poblacion, Manila, Filipíny
  • 2018 Nominace na cenu Prix Emerige (Paříž)
  • 2019 Asistenka amerického umělce art brut George Widenera, její rozhovory s umělci a teoretiky art brut vycházejí pravidelně v Revolver Revue
  • Od roku 2019 reprezentována Galerií Kaléidoscope (Paříž)

Z výstav:

  • Samostatné: Graver dans la mémoire - Les Arcades, Antibes; Regard de Biais - La Plateforme, Rouen; Strategie Přežití - Prám, Praha; Canicula- Espace Canopy, Paříž, Rain Dogs - Crown Spaces, Manila, (Filipíny) Animal Militaris - Artinbox Gallery, Projet_Jazzdog, České centrum, Paříž Praha, 7 fois Jack - galerie Espace Canopy, Paříž, Francie, Animal militaris- galerie Artinbox, Praha
  • Kolektivní: ROSE[S] - Galerie Kaléidoscope, Paříž; Outside Our - Bourse Révelations Emerige, Paříž; Felicità 2018 - Palais des Beaux-Arts, Paříž; Eclosion - Espace Commines, Paříž; Hollar Dnes - Obecní dům, Praha; LUBOK - Dukan gallery, Lipsko

 Aktuálně:

  • Galerie Kaléidoscope a Tereza Lochmannová vás s potěšením zvou na Salon DDESSIN // Galerie Kaléidoscope // Stand B2-3. Salon s výběrem děl Terezy Lochmannové a Ilyi Grinberga se koná od 18. do 20. září 2020, v Ateliéru Richelieu - 60, rue Richelieu - 75002 Paris.
  • Od 10. do 20. září 2020 se Tereza Lochmannová zúčastní rezidence v Les Tanneries - Contemporary Art Center a v École municipale d'art d'Amilly. V rámci rezidence bude vést experimentální gravírovací dílny,  kolektivní dílo vytvořené během workshopů bude představeno v Contemporary Art Center. 



Připravila: Stanislava Bezděčková

Foto: archiv Terezy Lochmannové,  společnost Adagp a Ondřej Herskovič